Co je to storytelling?
„Pracujete s lidmi? Pak je storytelling prostředek, který se hodí i vám,“ tvrdí lektor vypravěčských dovedností, který ve svém řemeslu ctí především upřímnost, férovost a důvěryhodnost.
Martin Hak je vypravěč a už 20 let se ve své profesi zaměřuje na práci s příběhem. Věří totiž, že příběh je tím nejúžasnějším dorozumívacím prostředkem a že vypravěčské řemeslo je tu pro všechny, které víc než komunikace zajímá dorozumívání.
Martine, proč tak milujeme pohádky, nečekané zvraty a odhalování tajemství? Proč myslíš, že nás tak fascinují knihy nebo filmové příběhy?
Myslím si, že příběhy a pohádky jsou jednou z forem tohohle materiálo-příběhového, jsou výborná komunikační schémata. Je to něco, co je nám blízké, rozumíme tomu, od pradávna pro to máme vyrobenou hlavu. Příběh je něco, co ukazuje, že některé věci dávají smysl a v tom je nám dobře. Tak třeba i ty pohádky.
Ty jsi řekl, že si příběhy vyprávíme od pradávna. Jakou má vyprávění příběhů tradici?
Já si myslím, někdo to pak může dohledat v chytrých knihách, že vypravěčská instituce je tady tak dlouho, jako je tady s námi jazyk. Že tady byl někdo, komu šlo o něco líp, než všem ostatním, říkat věci, které zažil, a dělal to tak srozumitelně, že ostatní mohli sedět a představovat si. Tak se potom stal vypravěčem asi.
Změnilo se od té doby vyprávění příběhů, nebo jak se teď moderně říká storytelling?
Asi jo, je to živý organismus, jako všechno na tomto světě, v čem mají lidi prsty.
A co je vyprávění příběhů, storytelling dnes? Je to umění, divadelní disciplína, řemeslo, edukační prostředek?
Ještě bysme mohli ve výčtu pokračovat. Všechno, co jsi řekla, tak to je. Záleží, čemu chceme dát akcent, v jakém prostředí, pro koho a kdy.
Jakou roli může hrát storytelling v organizacích nebo ve firmách?
Příběh je v takovém prostředí důležitý úplně stejně jako kdekoliv jinde. Příběhy vytváří společenství. Jestli tady máme někoho, kdo se nějak jmenuje a má nějakou vizi, co by chtěl v životě, ve společnosti se svou firmou nebo se sebou samotným dělat, tak je dobré, aby o tom vyprávěl srozumitelný příběh. Aby se ostatní mohli připojit a vědět, co to říká. A zároveň je dobré, aby všichni, kdo jsou v tom společenství spolu, mohli vyprávět nějaký jeden nebo pět příběhů, kterým budou všichni vevnitř rozumět a tím pádem se budou moct cítit jako, to jsme my.
Liší se v tomto ohledu nějak přístup korporátů a třeba neziskovek?
Myslím, že je to hodně univerzálně platný princip. Platí to pro rodinu, pro patro v paneláku, pro vesnici, pro neziskovku i pro korporát.
I pro osobní příběh?
Rozhodně.
Existuje nějaká šablona pro tvorbu příběhu?
Šablona je báječné slovo. Když si představím šablonu, se kterou jsem kdy pracoval, tak to byla taková zrychlovátka pro něco, co by od ruky dlouho trvalo a bylo by to vždycky nové. Když chce dělat někdo něco, co je nové a živé a doposud to tady nebylo, tak ať odloží šablonu. Ale kdyby někdo chtěl dělat něco dobrého, co se osvědčilo, tak si může pár šablon vytáhnout ze šuplíku. Šablony jsou prostě zrychlováky, to, co se osvědčilo, můžeme použít rychle znova a ani se za to nemusíme stydět. Je to stejné jako pravítko pro rovnou čáru.
Můžeš být prosím konkrétnější, co se té šablony týče? Ať dáme posluchačům nějaký návod.
Taková odpozorovaná šablona je: úvod, stať a závěr. To všichni známe ze školy. Myslím, že o tom někde v Poetice mluví Aristoteles jako začátek, střed a konec. A pak je to ještě diferencováno v tom středu na mnoho dalších dílů a složek. Je to takový univerzální postup, jak jsme zvyklí příběhy kolem sebe vnímat. A když chceme nějaký vytvořit, tak můžeme podle tohoto vzorce docela rychle poskládat, někdy i docela improvizovaně v aktuálním čase, srozumitelnou výpověď o světě ve formě příběhu.
Jakou roli hraje nějaká zajímavá zápletka? Předpokládám, že to není jenom sled událostí se začátkem a koncem, ale že tam musí být nějaké záplatky a rozuzlení.
My máme rádi, když je něco zapleteného, protože pak nás to zajímá, kudy to vede ven, jak se z toho vypletem. Taková obecná poučka říká, že se příběhy vypráví proto, že se něco stalo jinak než obvykle. Vyprávět všední běh událostí, který je očekávaný, je dobré, když si chcete ukrátit čas. Třeba posloucháte někoho, kdo říká, jak šel pro rohlíky a že se u toho neztratil, ale nic zvláštního se nestalo a nic neobjevíme.
Dobrý příběh by měl nabízet něco, co nabízí nový úhel pohledu na to, co už známe. A k tomu je zajímavé dojít zajímavými cestami. Něco zaplést, pak to rozplétat, tím se ujišťovat se čtenáři nebo posluchači toho příběhu, že si rozumíme a že známe svět podobnou zkušeností. Pak se do toho hodí nějaké překvapeníčko. A pak jsme rádi, že poznáváme, jak je ten svět nový a je nám spolu dobře.
Takže to překvapení je poměrně důležitý moment toho příběhu?
Ano, my se všichni moc rádi necháváme překvapovat.
A co příběhy, které nekončí dobře? Nebo každý příběh musí skončit dobře?
Určitě ne. První oprava v téhle větě by mohla znít: Příběhy nikdy nekončí. To je taková zvláštní konvence, že hledáme konec proto, abychom mohli jít domů, nebo začít dělat něco dalšího. Každý příběh je ale jenom vhled do nějakého toku událostí, ke kterému my si uděláme čárku a řekneme: To je konec. Ale všechno běží pořád dál. A jestli je to dobré, nebo špatné, ten závěr, který si udělá posluchač nebo čtenář nebo i třeba tvůrce, který ten příběh konstruoval, že právě v tomto okamžiku to vypadá, že pro někoho je to dobré nebo špatné, s někým sympatizujeme, nebo si říkáme: Fuj, to je ale mizera, tomu přeju, že to s ním takhle špatně dopadlo. Ale život běží dál a nikdo nemůže říct, co je dobré a špatné v poslední instanci.
Martine, a nedráždí tě, že firmy využívají něco tak pěkného k obyčejnému prodeji? Není to degradace příběhů?
No, mě to dráždí, to je hezké slovo. Vždycky to sleduju, jestli mě to dráždí hodně a případně proč. Protože zneužít se dá ledacos. A někdy je to hodně vidět, že si někdo říká: Hele, tady je něco funkčního, pojďme dostrkat někoho někam, kde ho chceme mít, a on o tom nemusí moc vědět. Tohle funguje, zapněte to, cvak, jedem. Když se taková věc objeví a najednou ji uvidím, tak si řeknu: Fuj, to je vlastně ošklivé, a jsem rozzlobený.
Děláš proti tomu něco, nebo tě to jenom zlobí?
Jdu se proběhnout nebo naštípám dřevo, abych se zbavil vlastního vzteku, ale na kurzech nebo když někde řešíme vypravěčské řemeslo, tak se snažím na tyto dvě cesty upozorňovat. Že existují a že to má dvě krajnosti. Jedna vede hodně ve stínu a hodně souvisí s manipulací a s využíváním, se zaváděním někoho někam, aniž by věděl. Je to prostě využití, zneužití nějakého principu nebo nástroje, který je velmi funkční.
Ta druhá cesta je otevřená a nesmírně pravdivá, někdy díky tomu zdánlivě nefunguje tak efektivně, protože všichni nejdou za tím, kdo říká něco, co je na sluníčku, temné věci vždycky trochu přitahují, ale ta slunná cesta je hodně zdravá, si myslím. Nezabloudíte, často víte, kde jste, můžete se zorientovat a rozhodovat se svobodně sami, jestli využijete něco, někomu, někam.
Já vnímám, že vyprávění příběhů je dnes poněkud otravný trend a že všechno má svůj příběh. Že máme máslo s příběhem, tohle s příběhem… Co si o tom myslíš?
Poslouchám to, už se usmívám. Taky mě to zlobilo, když to začínalo, to je třeba tak deset let zpátky. Je to pravda, že všechno má svůj příběh, ale když je toho moc, tak začnete být rezistentní. Takže si myslím, že se to za chvilku usadí zase někdo do bahna zapomnění a začneme řešit něco jiného. To samozřejmě neříká nic o tom, že by příběh ztratil něco na své síle nebo na váze, ale jenom toho přestaneme mít všude kolem plno.
Martine, my jsme našly takovou krásnou infografiku, která říká, že 5 % příjemců si zapamatuje holá data, ale 63 % příjemců si v paměti uchová příběh. Čím si vysvětluješ, že příběhy jsou pro náš mozek vstřebatelnější?
V příběhu všechno drží pohromadě. Příběh se totiž skládá z obrazů děje, my v něm vidíme naše vzpomínky a zkušenosti se světem. Můžeme se uvnitř ve své hlavě dívat, jak se něco někomu někde stane. Vidíme ty obrazy. Je tam vlastně obrovské množství informací, ze kterých se skládá ten náš vhled do toho příběhu.
Tvrdá data jsou jenom malá část toho celého. Naše zkušenost je mnohem bohatší, než jsou izolovaná čísla a informace, které by šly nasypat do odrážkovaného seznamu.
Je to takové komplexní sdělení o světě. A obraz toho děje ohromně aktivuje naše pocity, které jsme měli, zažili kdysi v nějakých situacích, které se podobají tomu, co ten příběh před nás předestírá.
Takže ten příběh je snadno zapamatovatelný proto, že v něm všechno drží pohromadě. Odrážkový seznam nás entrem hází na další řádek, tady je něco dalšího. V příběhu to tak není. Příběh je vlastně živá lineární struktura, kde nejsou odskoky na další řádek, nebo jich tam je minimum. Vlastně sledujeme děj v obrazech a nemůžeme přestat sledovat. Takže když ten příběh skončí a my jdeme domů, tak prožijeme třeba týden a někdo nám po týdnu připomene některý z obrazů děje toho příběhu, tak se můžeme podívat dopředu, dozadu, doleva, doprava v tom příběhu a další obrazy jsou připojené, protože je to smysluplný celek, který drží pohromadě. Není třeba si nic pamatovat ve smyslu, další odrážka je tohle.
Já to vnímám tak, že ten příběh v nás vyvolává emoce.
To slovo vyvolává je hezké, jako by někdo tím příběhem zavolal někam do nás a řekl: Haló, jsou tam nějaké emoce, pocity? A ony tam jsou, protože my nežijeme bez nich, takže se nám tam krásně ukládají. Takže když někdo z příběhu zavolá: Haló, cítíte taky strach? Tak vyvolá tuto odezvu, ta emoce se ozve a je pojmenovatelná.
Příběhy vyvolávají emoce, které už v sobě máme.
Je to tak, že já vyprávím příběh a u každého to může vyvolat jiné emoce. Můžu vyprávět veselý příběh, ale u někoho to může vyvolat nějakou vzpomínku, emoci, která je negativní, je to tak? Každý příběh má tolik verzí, kolik má posluchačů?
Vlastně jo. Každý jsme v sobě sám svým vlastním vesmírem plným vlastních zkušeností se světem, do kterého jsme se narodili. Pro někoho je slovo maminka nádherně oranžové a teplé, a pro někoho ne, to záleží na tom, jakou životní zkušenost si s sebou neseme. Takže v příběhu o maminkách se někdo bude mít velmi oranžově a teple a báječně a někdo bude smutný a bude na něho útočit nějaká uplakaná vzpomínka na něco, co třeba nechtěl slyšet znova.
Já bych se ještě trochu vrátila k těm našim šablonám, návodům a podobně a zeptala bych se tě, jsou nějaké triky pro získání náklonnosti posluchačů?
Ano, náklonnost si lze získat trikem. To je hezké. U mě slova fungují tak, že vždycky vidím obrázky, takže když se řekne náklonnost, tak vidím, jak se něco naklání. A získat je s nataženou rukou vzít, třeba taky bez ptaní. Tak na tyhle obrázky si vždycky dávám velký pozor, aby když se mluví o tricích a o zaujetí pozornosti, tak ta slova sama o sobě upozorňují na to, že je to cesta, po které nutně potřebujeme jít a rezignujeme na to, že je to fér. Nebo si můžeme dovolit říct, že to není fér a nepotřebujeme momentálně někomu zachraňovat život něčím, co není pravda. Možná že i tak to není fér, ale těžko posoudit.
To znamená, že takový trik, kdyby měl zůstat trikem, tak patří kouzelníkovi, ten má na to živnost, prodává vstupenky a říká: Uvidíte to, co budu chtít, abyste viděli, a vy můžete kroutit hlavou nad tím, jak to dělám a přemýšlet, jestli kouzla existují, nebo ne. Je to vlastně fígl, taková malá obelhávka. A když někdo používá triky a neříká, že je používá, že ta jeho živnost nestojí na tom: Dobrý den, vítejte, předvedu vám trik. Což je docela fér dohoda, když jdete na kouzelníka, tak si myslím, že to není v pořádku. Vypravěč, který používá triky a fígle tady v tom výkladu a neříká, že to dělá, tak je to pro mě na pováženou a jsem hodně pozorný.
Triky a fígle jsou jiným jazykem nástroje, jak něco zařídit. Myslím si, že pro vypravěče, takového, kterého mám rád a kterého kabát si oblékám, když jdu někomu něco vyprávět, to jsou vlastně špinavé nástroje.
Nástroj je vždycky v pořádku a můžete říct: Teď beru do ruky pilník, abych ubral vrstvu materiálu a vytvaroval něco tak, jak chci a jak se vám to možná bude líbit, nebo to pro vás aspoň bude zajímavé.
Takže nástroj je v pořádku. Nástroje k tomu vypravěčskému řemeslu rozhodně patří a používáme je jako vypravěči.
Je to tak, že je pro tebe nejdůležitější nástroj upřímnost? Napadají tě ještě nějaké další nástroje?
V průběhu mého života se mi stalo, že jsem začal být citlivý k tomu, co některá slova znamenají. Když se třeba někomu na Facebooku líbí nějaká fotka a on k tomu napíše: S dovolením kradu. Tak je to vlastně velká hra se slovy, protože krádež je vždycky krádež. Je to špinavé slovo. A v tu chvíli, když si to čtete, můžete pochopit, že je to fór, že s tím někdo takto zachází a používá to v trochu jiném významu a maličko to zesměšňuje. To je v pořádku, když je ta hra takto otevřená a jsme dohodnutí na tom, že ji hrajeme. Ale myslím si, že to tak často není. Že si zvykneme používat nějaké slovo, které má hodně špinavou historii nebo konotace a stane se denní realitou, která nás ohromně určuje a ovlivňuje. Slova mají velkou moc v našem jazyce.
Vypravěč na jevišti předtím než začne vyprávět příběh, potřebuje zařídit spoustu věcí. Jedna z nich je například, obhájit svoji důvěryhodnost. To znamená, že by měl být otevřený, měl by být fér. Když slyší odpověď na svoji otázku, tak by měl reagovat na to, co slyšel. Měl by dát jasně najevo, že přijímá celou situaci takovou jaká je, se vším, co se tam děje. Že si ustojí ten svůj pobyt a unese všechno, co v tu chvíli visí ve vzduchu. Že nikoho neztratí, nikoho nepodvede, nebude na nikoho hnusný, nebude nikoho ponižovat, zesměšňovat a podobné věci. Proto tam totiž nikdo nepřišel.
Takto si to vždycky představuju, že je dobré situaci předestřít, navrhnout nějakou základní dohodu, co se tam bude dít a jak se spolu budeme dorozumívat. Jak to celé funguje.
Takže nastavit bezpečné prostředí, kde jsou nástroje viditelné, otevřenost a upřímnost. A ohromná míra svobody zapojit se tak, jak já chci, jako jeden divák v hledišti, kde je jich třeba padesát i jako vypravěč, který potřebuje dát najevo, že je zodpovědný za tu situaci a nenechá nikoho, aby se ztratil, nebo aby mu bylo ubližováno.
K tomu je k dispozici několik nástrojů. Jeden takový jasný, ke všem těmto tématům, která jsem teď vyjmenoval, nastavit, nabídnout, nasvítit nějaký příklad ve svém vlastním jednání na tom jevišti. A že jich je třeba 6 či 7, tak je tím pádem třeba před příběhem zařídit 7 věcí, abychom před samotným příběhem byli domluvení. Aby bylo jasné: To je on, takovýhle je to člověk, tohle od něh můžeme čekat. A tím pádem už se čeká na to, až řekne: To je pro začátek všechno, příběh začíná teprve teď. Bylo jednou jedno… A tak podobně.
Takže fígle, které se používají, je třeba rozhovor, který je ještě v rozsvíceném sále, když je to nějaké malé divadlo, takže na sebe vzájemně vidíme. Jeden z těch fíglů, nebo nástrojů, je, že nechodím zpoza opony se zazněním gongu, ale že tam sedím a čekám, až všichni přijdou. Jsem tam mnohem dřív, než se zaplní sál a s těmi, kdo tam jsou, už vedu nějakou řeč. To je přesně ten prostor, kdy se zařizuju, vnutím všechny důležité nástroje, atd.
A kdybys měl doporučit nějaký jeden zdroj, z kterého čerpat ty nástroje? Je něco, co tě na začátku tvé cesty inspirovalo?
Obrovský zdroj, který mohu doporučit, ale nikdo ho už nikdy nenajde, je moje babička. Je to nepsaná literatura. Byla užasná.
Jedna knížka, kterou mám ve své knihovničce a občas se k ní vracím, se jmenuje Vypravěčství. Původně ji jako disertační práci napsala Michala Piskačová. Je to knížka, která má pro mě dvě půlky. Jedna je taková sonda autorky do jejího přičichnutí k setkání s vypravěčským řemeslem. Myslím, že se tam dá najít i stopa nějaké fascinace. S Míšou se známe a je úžasné s ní vést nějaké rozhovory.
Druhá půlka jsou rozhovory s různými vypravěči, i ze zahraničí, se kterými vedla řeč a pokládala jim otázky. Je to zajímavý materiál, který přináší zajímavý pohled na celou instituci vypravěčství i historicky. Není to četba na dobrou noc, nečte se to jako pohádka před spaním, dá se listovat tam a zpátky, otvírat knihu na různých místech.
Další knihy existují, ale nebudu je vyjmenovávat. Kdyby někdo chtěl, ať mi napíše.
Je storytelling vhodný pro každého podnikatele, sociálního podnikatele, pracovníka nezisku?
Jo, storytelling je vhodný pro každého, pokud zůstaneme u toho, pokud zůstaneme u toho, že je storytelling vyprávění příběhů, nejlépe živé. Ty profese, které jsi vyjmenovala, tam určitě patří, a ještě další. Pro mě jsou aktuálně zajímavější lidé, kteří pracují s lidmi, a nemají primárně za cíl šířit do světa povědomí o nějakém produktu, případně rovnou prodávat. Ohromně mě třeba zajímá příběh ve výchově a vzdělávání, takže učitelé. Moc rád pracuji třeba s knihovnicemi. V knihovnách je spousta příběhů a jsou tam lidé, kteří je umí vyndávat ven z těch knížek a říkat, co tam mají. Knihovna je nádherné prostředí pro to, jak se dorozumívat a získávat informace o světě.
Zajímavé klientské skupiny, které občas poptávají náhled na to, co je to vypravěčství a jak by to mohly zakomponovat do své profese, jsou třeba psychologové nebo faráři. To je krásná oblast, do které jsem před pár lety zabrousil a občas se tam vracím. Lidí, kteří pracují s lidmi. Nablízko a bez té primární potřeby dělat business.
Ale myslím, že se ptáš, protože chceš vědět něco o té skupince, kterou jsi vyjmenovala. Tam příběhy rozhodně patří. Když má někdo malou nebo střední firmu, nebo pracuje v neziskovce, tak si myslím, že je tam dost zásadní, jaký příběh to společenství lidí s sebou nese, kde to vzniklo, co to má za myšlenku, jaké to má téma, kam to může směřovat a kdy vidíme konec toho, co bysme chtěli dokázat.
Vzpomínám si na jedno zajímavé setkání s člověkem, který mě doprovodil do toho businessového světa, v době, kdy jsem měl možnost se setkávat s různými manažery, jednateli a vlastníky zajímavých firem. Došlo mi, jak moc je pro ně ten příběh důležitý. Navrhnu hypotetický konstrukt. Existuje nějaká firma, dejme tomu, že je to česká výrobní technologická firma a existuje se svými produkty na trhu třeba 25 let. A přichází někdo z vedení té firmy a říká: Já už jsem starý, pouštím vedení, někomu ho přenechám. Byl bych ale nerad, aby se ztratilo to, s čím jsme do toho na začátku šli. A tak si povídáme. Takových situací jsem právě kolik zažil a byly to úžasné sondy do zakladatelských okamžiků pro nějaké budoucí businessy. Ten člověk říká, v jaké byl situaci, když ho něco napadlo, jak se při tom měl a co při tom cítil. A to se nedostává k zaměstnancům například, ani po pěti, natož po deseti nebo pětadvaceti letech. Je to renomovaná firma. Když si podáte přihlášku na nějaký zaměstnanecký post, tak chcete peníze, případně to, co nabízí reklamní leták, je ale naprosto nádherné vědět, že se připojujete k nějakému příběhu, na kterém ta firma stojí. Když se to podaří, když někdo na takovém postu, kde přijímají zaměstnance, dělá dobře svoji práci, tak potom ten člověk, když potom ve svém volném čase sedí někde s někým a někdo se ho zeptá, co děláš, nebo kde děláš, tak může začít říkat, ne že je soustružník tam a tam, ale může klidně říct, já dělám v té firmě která dělá… – a tam je ten jiný druh vyjádření, který jasně říká, že jsme spojení, že máme stejnou cestu, že tam je nějaký pocit člověka na světě, že je s těmi správnými lidmi. Že chodí do práce proto, aby si vydělal na živobytí a zároveň proto, že ví, že to má smysl a dělá dobrou věc. A to se právě podaří, když někdo, kdo stál na začátku, ten příběh nezapomene a stihne ho zviditelnit, předat, nějak ho nasvítit, aby se ostatní mohli připojit. A to ten vypravěč dovede na mnoho způsobů.
Jeden z těch obyčejných je, že se vydá nějaká firemní tiskovina, kde ten příběh je v písmenkách, To je hodně málo, ale taky dobrý, protože se o tom dá povídat, když je příležitost.
Úžasné je, když někdo, kdo ten příběh může považovat za svůj, ho může při nějaké příležitosti sám vyprávět všem, kteří jsou přítomní. To trochu předpokládá, že to není deset tisíc lidí nadnárodní společnosti, ale že se sejdeme na nějaké výroční akci a někdo si tam na chvilku stoupne a všechno to poví. To je krásné. Je to hodně osobní a je to ta situace živého vyprávění, která je úplně nejblíž tomu starodávnému bezmediálnímu způsobu.
Další možnost je, že si ten příběh vezme nějaký vypravěč, který s firmou nemá nic společného a udělá, co umí, protože chce, aby to zaznělo. Zase nejlíp, když je to živé setkání a ten, kterému příběh patří, je přítomný. Těch situací jsem taky pár zažil a je to svátek.
Takže nejen pro marketing, sales, HR, leadera, zkrátka pro všechny ve firmě by ten příběh měl být důležitý a ideálně správně navnímaný.
Jo, vypravěč má možnost říkat věci, které v tom příběhu považuje za důležité a které ne, ale taky jsme je zažili.
Setkal ses někdy s tím, že by si firmy chtěly ten příběh, řekněme, lehce vylhat?
Jo, to je starodávný princip. (směje se) Když se něco stane, nějaká událost, a dívá se na ni jeden člověk a vedle něj stojí druhý, tak jsou po nějakém čase schopní podat zprávu o té události, vyprávět, co se stalo, a když to nedělají spolu a nekývají jeden na druhého, jestli to tak bylo nebo ne, tak se většinou stane, že každý vypráví něco jiného.
Princip, se kterým hodně pracuješ, když si vzpomenu na různé aktivity, které jsme spolu zažili.
Můj úhel pohledu je vlastně jeden z nekonečného množství, co je možné o té věci říct. To je dobré vědět a je moc dobře příběhy, které mají zaznít pro víc uší najednou, učinit srozumitelnými na nějaké základní úrovni, abychom si rozuměli u důležitých věcí, které to sdělení obsahuje a ze kterých ten, kdo ten příběh vydává, nechce uhnout, protože jsou pro něho důležité. Pro autora, nebo pro toho, komu ten příběh „patří“. A pak je právě dobré nezapomenout, že těch možností výkladu a úhlu pohledu je tolik, kolik je na světě životních zkušeností.
Takže, když se vypráví příběh o tom, jak vznikla naše firma nebo o tom, odkud pochází nápad pro tenhle startup, co hodláme ve světě zařídit a změnit, jaký problém řešíme, tak je moc dobré se pořád ujišťovat, kdo je příjemce a nakolik si spolu rozumíme. Jestli na sebe pořád aspoň trochu „vidíme“, podle toho kudy ten příběh jde ven, a jestli si odkýváváme podobnou životní zkušenost. Nebo nemusí být stejná, ale alespoň přijatelná, respektovatelná. V tom příběhu by se měly objevovat univerzální věci.
A teďka zpátky k tomu, na co ses ptala, jak to je s tím, že by si chtěl někdo ten příběh tak trochu vylhat. Je to zase velká hra se slovy. Když někdo chce lhát o svém příběhu, vědomě používá nějakou lež, to znamená, že hodlá něco zastřít, něco, co by kazilo celkový vhled a nechce, aby o tom ostatní věděli. Ze života si myslím, že většina lží je spojená se strachem, nebo s nějakým druhém obavy. To znamená, že když někdo ve svém příběhu, třeba firemním, používá lež, nebo její sestru zatajení, tak se vlastně obává něčeho, co by přineslo to druhé, kdyby řekl, tak jak se věci mají doopravdy bez toho zastírání. Když se něco dělá se strachem, tak v tom nikomu není dobře, pokud to pozná. Myslím si, že to není dobrá a zdravá cesta životem. Že to někdo dělá, to je bezesporu holý fakt. Vím, že takových příběhů je spousta, protože ten nástroj, se kterým zacházejí, je funkční a efektivní.
Asi je dobré, být v tom autentický. Myslíš, že se to dá naučit? Že i nepravdivý příběh může znít autenticky.
Jo, jo, to se dá trénovat. Jsem přesvědčený, že to je eskamotérský výkon podobně jako cokoliv jiného, co někdo umí dobře.
Martine, máme na tebe ještě jednu otázku, kterou na závěr pokládáme všem našim hostům. Měla by to být jedna rada, kterou dáš začínajícím sociálním podnikatelům.
Hrozně důležitá jsou témata. Milí sociální podnikatelé, jakmile objevíte nějakou báječnou myšlenku a začnete pro ni něco dělat, aby byla hmotná, tak neztraťte ze zřetele, o čem to, sakra, celé je. To ohromně platí pro příběhy. Buď je to pro peníze, nebo pro zábavu, to je v pořádku, ale ještě nad tím vždycky visí něco dalšího. A to je nějaká tematická stopa. Co to tady žijem, jak se máme, k čemu je to, co děláme dobré a jak přitom bude všem, kteří přijdou po nás.
Podcast Bez grantu?! vychází každého dvanáctého v měsíci.
V druhé sérii probereme s absolventy akcelerátoru 3-2-1 dílna vždy jedno téma
týkající se rozjezdu společensky prospěšného podnikání.
K poslechu na Apple Podcasts, Spotify i v přehrávači.
